ZZ Top – „How about some blues?“

Datum vydání: 03.06.2009 10:00

26. 5. 2009 - den, kdy slavil svátek nejen Filip, ale v Praze i Blues Rock, který zastupovali ZZ Top . Těžko si vybavit známější, stále koncertující představitele jednoho z nejstarších hudebních stylů.

Dusty Hill (basa) a Frank Beard (bicí), rytmický základ pro kytaristu Billa Gibbonse, který je nejvýraznějším instrumentálním elementem této trojice. Je sice tou nejdůležitější složkou, ale bez podpory, kterou má za sebou, bychom se bavili o „dalším“ výtečném hudebníkovi a jeho doprovodu. Tak to však úplně není. ZZ Top je kapela, která má svůj rozpoznatelný styl a svou tvorbou se liší od ostatních, minimálně mírou své popularity. Tu nastartovali zejména albem Tres Hombres, kterému přibylo dalších třináct studiových alb, nemluvě o nesčetných koncertních vystoupeních po celém světě.

A právě pražská TESLA ARENA byla svědkem první zastávky jejich letošního evropského turné.

Jako předkapela zahrála česko-americká žánrově spřízněná kapela The Cell. Nutno říci, že byla k hlavním hvězdám večera vybrána vkusně. Jejich styl balancoval na pomezí blues, rock'n'rollu a moderního country.   

Díky velkému počtu hudebníků v kapele se divákům dostávalo hutného zvuku, a poslouchala se příjemně, ani jsem si nevšiml, že by někdo výrazněji protestoval proti jejich produkci. Ta skončila někdy kolem 20:20.

Vzrušení začalo v onom hudebním tichu a šumu konverzací návštěvníků, vzrůstat. Dokonce jsem se setkal i s fandou, který měl vypsány své oblíbené písně, jakoby si je snad chtěl vsadit jako sportovní tiket. Inu, nelze jinak než mu popřát štěstí a přesný odhad, čímž by si koncert opravdu užil. Také jsem měl pár svých typů, ale dost odhadů, všichni přece chtějí slyšet fakta.

20:50 – reproduktory se ozvaly naplno. Zvuk, který se z nich linul, připomínal elektronickou hudbu. Než jsem však stačil toto „intro“ rozluštit a zařadit, tak ustalo, a po malé odmlce se už rozezněla první píseň – „Got me under pressure“.

Svižně znějící skladbu podporuje střídmé osvětlení, které je spíše pozadím pro ohromnou obrazovku, jež se tyčí za hrající texaskou trojicí. Svou projekcí hezky dokresluje náladu hudby v podobě animací motorových svíček. Jednoduchá symbolika – start – zážeh.
Po něm však následuje pomalejší „Waitin' for the Bus“, kterou rovnou stíhá „Ježíš který právě opustil Chicago“.

Prozatím nabyté dojmy dávají tušit, v jakém duchu se ponese zbytek večera. Líbivé melodie a jednoduchá rytmika s úměrně vyrovnanou basovou linkou dávají hezky vyniknout elektrické kytaře. Stejné „schéma“ písní se už do konce koncertu nezmění.

Těžko se dá vypíchnout nějaké Gibbonsovo kytarové sólo, když právě on má veliký prostor v každé písni. Někomu by se mohlo zdát, že po kompoziční stránce je to málo. S takovýmto názorem se moc přít nedá. Ovšem ZZ-Top nejsou jazzové symposium, kdo to nevěděl, … , se to dozvěděl.

Následuje submisivně (minimálně textem) laděná píseň „Pincushion“, u které by mohly být na pódiu natřásající se dlouhonohé prsaté modelky. Naštěstí tomu tak není a pozornost se upíná k velice jemné choreografii obou fousatých kytaristů, která má podobu pomalého sehraného otáčení se po vertikální ose.

Po jejím odeznění zve Gibbons na pódium jakousi slečnu ze zákulisí, s níž uskuteční malé předpřipravené interview, v němž se například dozvídáme, že přijel z Texasu …
Sice zajímavá vložka, ale ani nevím proč, působila na mne poněkud křečovitě. Zatímco později vyřčené jednoduché slůvko „děkuji“ bylo jednoduše bezprostřednější.

Do této doby byl hlavním hrubým bluesovým hlasem písní Gibbons, ale svůj prostor v písni „Future Blues“ dostává také Dusty Hill, jehož hlas je čistší a vyšší. Nejedná se však o žádné extrémní vokální výkony, jde spíše o další neagresivní hudební prvek.

Zmíněná obří obrazovka dále doplňuje celkový jevištní dojem a to dokonce i textem načasovaným přesně na zpěv. Obraz sice není tak jemný, aby se například mohl propojit s kamerou, která by přenášela jemnou ruční práci na pražcích kytar, ale k projekci úryvků hudební klipů je dostačující a světlo ani v nejmenším neoslňuje. To už se nedá říci o světlech, které míří na nejdůležitější místo v hale. Image slunečních brýlí se pak vůbec nezdá být stylovým výstřelkem, ale opravdu funkční součástí tmavého oblečení, ke kterému samozřejmě nechybí ani „povinné“ klobouky.

Koncert pokračuje výběrem zejména starších hitů, které nepocházejí jenom z dílny ZZ-Top. A to nyní mluvím o Hendrixově „Foxy lady“. Snažím se u ní zapomenout na vžitý vokál kytarového mága a zvyknout si na bluesovou předělávku, ale úplně to nejde. Něco tomu chybí. Snad neznát originál a jednoduše by se píseň zařadila mezi další skladby.

Těch bylo v „normální hrací době“ patnáct. Z nich jako nejlepší hodnotím „Heard it on the X“ „ a to pro její rychlejší tempo, díky kterému měl i Frank Beard za bicími konečně více práce, čímž se po instrumentální stránce více vyrovnal podíl všech nástrojů a píseň jako taková zněla kompaktněji. Naopak, z reakcí diváků šlo vytušit, že jejich favoritem byla „Gimme All Your Lovin'“, která byla poctěna hlasitým pozitivním hulákáním (patrně) přítomných motorkářů. Na čemž je vidět, že téma lásky, objímání a polibků je prostě oblíbené napříč rozličnými životními styly. Z nichž ovšem v rámci návštěvníků žádný výrazně nepřevažoval.

Na závěr, po zhruba pětiminutové odmlce vyplněné potleskem, vyvoláváním a pískotem, ještě trojice zahrála dva přídavky a to konkrétně „La grange“ a „Tusch“, kterými se pak definitivně rozloučila.

S mírným časovým odstupem mohu říci, že to byl decentní hudební zážitek. Soudím tak, jak ze svého subjektivního dojmu, tak i z reakcí návštěvníků, kteří jednotlivé skladby oceňovali povětšinou spíše vlažným, než-li bouřlivým potleskem. A to měli ZZ Top díky své dlouhé historii z čeho vybírat. Nejoblíbenější hity jednotlivých fanoušků se jistě lišily, ovšem ty zásadní zazněly a nemyslím, že by mohl být někdo výrazněji zklamán. Nejednalo se o žádnou bombastickou show, pozornost byla i přes projekce obrazovky směřována k hudbě, zejména tedy k sólovým kreacím Billa Gibbonse, který místy dokazoval, že umí hrát i jednou rukou. Což ale neznamená, že celé vystoupení táhl. Nikoliv. Image tvořili všichni tři hudebníci a byli nezbytnou částí všech písní. To je samozřejmě logické, ale myslím tím nejen jejich podíl na textech, ale také na celkovém vyznění skladeb. Což z nich jednoduše činí kapelu – ZZ Top.