Vivaldianno Tour 2010 - recenze koncertu

Datum vydání: 08.11.2010 10:06

Vivaldianno, projekt Jaroslava Svěceného a Michala Dvořáka – fúze klasiky a etnické hudby, která je stmelována lehkou elektronickou hudbou.

Že hlavní melodie skaldeb jsou původem od Vivaldiho, je asi zbytečné zmiňovat, ovšem dvojice autorů nezůstává jen u něj a přidává k němu i jiné autory, jako například J. S. Bacha.

Vystoupení, podle údajů na lístcích, mělo začínat v 19:00. V tu dobu byly však vstupy v Tesla Areně ještě zavřené a napětí návštěvníků stoupalo. U některých až na míru neklidných fotbalových fanoušků. Dokonce natěšení patrně největšího fandy do klasické hudby bylo natolik intenzivní, že se snažil prosmýknout ochrance a dostat se tak do sálu jako bezkonkurenčně první. Přál jsem mu štěstí a sám v klidu počkal až si produkce dořeší, co potřebuje, a po chvilce, spořádaně s ostatními, jsem vstoupil do vnitřních prostor haly. Tolik osobních pocitů z dění před ne-klasickým večerem.

Hlediště se časem tak nějak zaplnilo (lidí ani málo, ani moc), nepočítaněkrát se spustila reklama na všechno možné (především však na album Vivaldianno), kolem osmé hodiny večerní se konečně potemnilo, pro radost všech nervózních přítomných, a koncert konečně začal.

Úvodní zvuk, který se linul prostorem, by se dal jednoduše popsat jako hlubší hukot, na který navázaly tony nástroje didgeridoo, které rozezníval Aleš Doležálek.

První písní pak byla (jak jinak) úvodní skladba z alba Vivaldianno, a to: Vivaldianno. Následovaná písněmi Chatterbox, Little Squib a tak dál. Rozepisovat se o posloupnosti jednotlivých skladeb asi nemá příliš cenu, vzhledem k tomu, že tento projekt vyprodukoval vlastně jediné album, a tak z něj zaznělo úplně vše, pokud mne paměť neklame + ještě ukázky z alba připravovaného.

Celým večerem diváky kultivovaně provázel sám pan Jaroslav Svěcený, který všechny písničky uváděl malým „proslovem“ . Díky tomu bylo hned jasné, co se všechno děje v hudbě, co se děje kolem a kdo to „dění“ má na svědomí. A že bylo v tomto smyslu na co koukat a poslouchat.

Z poslechu – mimo dvou hlavních postav (Svěcený – housle; Dvořák – klávesy), byla na pódiu i Melody Orchestra, která hlavnímu houslistovi dopomáhala vytvářet orchestrální atmosféru, pak vynikající český kytarista Radim Hladík spolu s Blue Effectem, sem tam se objevující Tam-Tam Orchestra a další, jejichž výčet vlastně lze najít na propagačních materiálech.

Z podívané se pak na pódiu představovala ženská tříčlenná taneční skupina If, buďto jako celek, nebo jednotlivé tanečnice samostatně. Ovšem tanečníků bylo víc a nebylo by úplně jednoduché všechno konkrétně popsat, čili – pokusím se shrnout to nejdůležitější.

Hudba, která vychází z lety proveřeného materiálu, dostala „moderní“ háv. Moderní v uvozovkách, jelikož elektronická hudba nebyla ničím překvapující a dala by se přirovnat k tomu, co se dá slyšet na albech z devadesátých let od Vanessy Mae. Tedy – sice elektronické, ale spíše konzervativní pojetí. Není se však čemu divit. Elektronická hudba se totiž sice rychle vyvíjí, ale tento její vývoj dokáží nejlépe vstřebat ti, kteří tuto hudbu poslouchají cíleně. Klasickým posluchačům klasiky by například Drum and Bassové pojetí Vivaldiho patrně jen vyráželo dech...

Ale nevadí – to, co bylo moderní bez uvozovek, byl přístup k hudbě samotné, to jest - její spojení s etnickou hudbou Jižní Ameriky. Tuto inspiraci si přivezl Michal Dvořák ze svého světového putování. Jak moc vkusné spojení to je, nechť posoudí posluchač sám. Co ovšem působylo rozpačitým dojmem, byla vizuální projekce ke skaldbám. Občas videa vyznívala jako klasické záznamy z dovolené natočené domácí kamerou…

Písně to nijak výrazně nepodtrhovalo a příliš jim to nepomáhalo. S tím, že po celou dobu vystoupení byly navíc problémy s technikou (špatný obraz) a techniky (velmi podivná práce kameramana), se dá říci, že tato část vystoupení nebyla zvládnuta na jedničku...

Ovšem – píseň „Ej padá rosenka“ s kapelou Blue Effect… to byl v podstatě vrchol večera. Moravská lidová, výborně zahraná a skvěle zazpívaná. Podle toho také vypadala divácká odezva, nadšení a mohutný potlesk.

Sice pak za pár chvil zahrála skladba „Bengal Fire“ - která je nejnašlápější, nejefektnejší, navíc byla podpořena laserovou „show“, ale ta se k pocitu předchozího nadšení spíše jen přiblížila. Což je v podstatě stále pozitivní kritika.

Inu – v takové větší kostce: sebevědomý projekt Vivaldianno odehrál v Tesla Areně spíše průměrný koncert. A takové odezvy se mu dostávalo i od diváků, kteří byli chladnější. To nic nemění na tom, že Jaroslav Svěcený své housle rozezníval skutečně mistrně. Hudba byla celá technicky zvládnutá lépe, než cokoliv jiného, co se dělo. Tam-Tam Orchestra se snažila svým karnevalovým veselím rozproudit diváky, tanečníci tančili, a tak dál… Pro popis situace by se trochu hodilo slovo „cirkus“ (ale prosím, ne v jeho pejorativním smyslu). To kvůli veliké spoustě hostů. Ale ti tam byli k doplňování celku, který se tím stával bohatší a zajímavější.

Je dobře, že takový projekt existuje. Není dnes moc jednoduché přimět posluchače současné hudby k poslechu hudby klasické. Vivaldianno je jistě jednou z cest, jak toho dosáhnout. A vzhledem k tomu, že se již pracuje na nové desce, máme se na co těšit i do budoucna. Bude zvuk více moderní, nebo se budou držet právě položených kolejí? Nezbývá, než si počkat.