The Streetball Legends

Datum vydání: 02.11.2009 17:00

Potenciál, který mohl být vidět lépe.

Hned na začátek musím přiznat, že nejsem skalním fanouškem basketballu, ale když jsem měl šanci vidět špičkové hráče tohoto sportu na vlastní oči, využil jsem jí.

Začátek akce byl původně avizován na osmnáctou hodinu, ale s datem 17.9. 2009 . To se nestalo, jelikož pořadatel přesunul celou exhibici na finální den konání a to 21.10.2009 , přičemž čas zůstal stát pevně na šesté hodině odpolední.

A vskutku, chvíli po ní se vyvalil na hrací plochu dým, poté „uvaděč“ a hned po něm první člen amerického týmu s červenou santovskou čepičkou s bambulkou, který hned převzal mikrofon a iniciativu při představování svých týmových druhů z AND1 . Ti přicházeli po jednom a vřele se zdravili gesty, která choreografií několikanásobně převyšovala běžné podání ruky. Inu, „show“ prostě začínala. Toho si většina diváků ovšem zatím moc nevšímala.Dalo by se říci, že reakce publika byla spíše vlažná. Osobně bych to připisoval tomu, že evropský fanoušek je prostě jiný, zvlášť když se jedná o sport, který zde není nějak výrazně vidět.

A nejen u nás – i na Slovensku. Narážím tím na to, že se začal představovat team sestavený ze slovenských hráčů spojených s hip-hopovou kulturou, kteří byli prvními soupeři AND1 týmu.

Výběr takovéhoto (spíše) kolektivu, který měl zápasit s profesionálními hráči byl veden pro pobavení a odlehčení či zpopularizování celé akce. Nebo ještě jinak – pro zobrazení provázanosti hip-hopu s konkrétním sportem.

Byl to totiž právě hip-hopový element, jenž vedl a doprovázel tuto akci po celý večer. Nejen díky přítomnému diskžokejovi, který s celým zvukovým aparátem podporoval rapovou hudbou dění na hřišti, ale i díky uvaděči/moderá­torovi/“em-sí-mu“ . Ten se zase staral o živou, verbální stránku věci.

Tak, takto ve stručnosti vypadal úvod. Ještě důkladné rozehrání všech hráčů a krátký zápas (10 a 10 minut) mohl začít.

Výborně zahájil slovenský tým, zásluhou Tiny (jediné zástupkyni ženského pohlaví) , která dala první koš dne a to hned tříbodový. Škoda že toto jí (potažmo celému týmu) nepřidalo na entuziasmu. Tím více oplýval americký tým. Což sice zní dobře, ale zas tak skvěle to nevypadalo. Všichni se totiž po hřišti tak nějak plahočili. Že by někdo hrál opravdu naplno jsem si nevšimnul. Ale samozřejmě, „plahočení“ AND1 teamu by pravděpodobně stačilo na výhru naší národní basketbalové ligy. Co stálo za pohled, byly tedy zejména triky, s kterými Afroameričané zakončovali své přihrávkové tažení na koš.

Mezitím nechávali mezi sebou pobíhat také své soupeře a světe div se – první desetiminutovka skončila 20:20 . „?“ otazník . Hypotéza první – nechávali hrát své bratry Slováky jen proto, aby si také trochu zahráli, když už vážili cestu ? Hypotéza druhá – prostě se jim nechtělo běhat. Hypotéza třetí – necháme je hrát si, zakročíme v druhé půli. Skutečnost – nevím, ale bylo to něco podobného.

Nějaký ten čas pro další spekulace a občerstvení byl. A byl vyplněn několika písněmi. Hned první „track“ byl od VECe, který se osobně chopil mikrofonu s neosobní doprovodem Jamese Colea , který mu z desky přitakával v rámci textu o „zarábání prvého milionu“.

Na divácích však bylo vidět, že sem přišli spíš kvůli hře, než kvůli hudbě. Ta vlastně ani nebyla ničím výrazným. Byla tam k dokreslení/na­vození atmosféry.

Konec přestávky, čas hry , konec divadla, čas bodů. Druhá půle začala vypadat o něco lépe, Američané se jali více hrát a bránit – obojí na půlce protihráčů. Ti naopak nebránili téměř vůbec a nikde. Sláva prvního koše Tiny se vytratila a přístup hráčky k soupeři byl … no, vlastně, byl takový nijaký. Ale to nebyl jen její problém, velmi podobně vypadala hra celého týmu. Jednotliví hráči vypadali jako diváci, kteří dostali lístky přímo do zápasu a mohli tak sledovat hru z absolutní blízkosti …

Takto uběhlo dalších deset minut a počítadlo se zastavilo na číslech 48 ku 29 – pro zámořské hosty.

No, … to co proběhlo, nebyla hra, natož show – o kterou se ovšem AND1 snažili. Těch pár velmi podařených závěsů nezachránilo představení. Čím to ?

Vinu bych viděl v SK Teamu . Ne v hráčských schopnostech, ale v nepochopení hry, či přístupu. Kritizovat přihrávky, nebo nedokončené akce je nesmysl. Jenže když je vidět, že do hry evidentně nedávají všechno, to už je věc jiná. To byl totiž nepochybně taky jeden z důvodů, proč hra AND1 působila poněkud unyle. Neměli důvod se snažit proti někomu, kdo se také nesnaží. Podle toho to také vypadalo. Škoda .

No nic. Ještě se odehraje druhý zápas a to AND1 proti dalšímu „domácímu“ teamu : Usurpators  – výběru českých hráčů.

Tak bez okolků a řečí kolem :

První koš vhodili našinci. Náhoda ? Ani ne, hra je o poznání svižnější. A i na Američanech je vidět, že je to začíná víc bavit. A tím vlastně i všechny ostatní. Začíná se snad blýskat na lepší časy ? Uvidíme – deset minut uplynulo rychle a stav je 36/16 pro hosty. Krátká přestávka, během níž si Vec zazpíval „turistu“ a v rapování nebyl sám, jenže zájem byl namířen více ke hře, než k zvuku .

A je tu dalších 10minut – souboj USA vs. ČR pokračuje. Náš odpor je marný … ale alespoň nějaký je (!) . Výborně. Avšak, ruku na srdce, mohl by být větší. Ne všichni „Usurpátoři“ hráli stejně. Bylo vidět, že několik jedinců hraje naplno a hru si užívá. Což kvitovali jejich protihráči a určitě si mírně zoufali, že takto nehrají všichni. Co s tím, no … moc ne, no.

K popsání zápasu se toho už moc říct nedá. Snad jen, že po skončení naposled zníměné desetiminutovky s výsledkem USA 56 – ČR 22 , nastaly ještě dvě a finální skóre činilo 112 ku 61 stále pro AND1 .

Shrnutí – očekávání vidiny precizní basketbalové hry bylo naplněno JEN ve výjimečných okamžicích. Ale díky za ně. Z propagace této akce bylo vidět, že zde nepůjde jen o hru samotnou, ale také o atmosféru. O tu se americký team pokoušel, jenže k tomu prostě neměl dobré podmínky. Marně se o něco snažil diskžokej s uvaděčem/MC , který místy zoufale podporoval hru vzdecháním do mikrofonu. „Aha, aha, yeah“ z židle skutečně nikoho nezvedlo. Jeho práci jsem mu vskutku nezáviděl. Pokud to však myslel ironicky, pak „respekt“ , mne tedy několikrát rozesmál…

Show, která se měla stát z tohoto večera se moc nepovedla. Fiasko by ale bylo příliš silné slovo. Hráči AND1 si místy hru užívali a jejich triky byly výborné podívání. Bylo dokonce vidět, že v publiku mají své fanoušky. Ti si také na závěr celé akce přišli na hřiště pro autogramy – takže „konec“ byl pro mnohé skutečně vyvrcholením celé akce. Alespoň že to. Myslím tím, že jsem nebyl jediný, kdo odcházel s rozpaky. Někdo totiž šel domů i s úsměvem.

Inu – mám za to, že podobná akce se klidně může konat znovu, ale dobré by bylo, aby tomu tak bylo až za nějakou dobu, kdy se zde, v naší zemi sport jako basketball více zpopularizuje.

jan //, www.tesla-arena.cz