TESLA ARENU poctil svou návštěvou bluesový král B.B. King, údajně ne naposledy

Datum vydání: 21.07.2009 17:00

Koncert B.B. Kinga patřil mezi hrstku koncertů, které si milovníci dobré hudby označí v kalendáři dlouho dopředu a pěkně silnou červenou čarou. Že těchto milovníků nebylo málo, svědčila naplněná TESLA ARENA. A bluesové posezení s třiaosmdesátiletým hudebníkem stálo za tuto návštěvu.

Vždy, když se v našich končinách objeví hvězda podobného formátu, nelze očekávat, že s sebou přiveze něco jiného než nezapomenutelný hudební zážitek. Protože B.B. King nepatří svým věkem právě k nejmladším, tak díky své životní i hudební vyzrálosti dokázal vytvořit jedinečnou atmosféru, při níž nezbývalo, než se zasnít a nechat se unášet na bluesovém oblaku. Jeho vystoupení obohacované o skvělé výkony svých členů bandu, svá pověstná sóla i zdlouhavé povídání publiku připomínalo posezení u kafe v nějakém zapadlém bluesovém klubu.

O navození té správné noty se před samotným vystoupením postarala Alice Springs se svou kapelou. Trochu překvapivého předskokana odsouhlasil i sám B.B. a u diváků si toto uskupení také nevedlo špatně. Jejich tu více bluesová, tu více jazzová hudba pěkně splývala s mravenčím ruchem v hledišti, které bylo speciálně upravené převážně k sezení. Místo obvyklého prostoru na stání před pódiem se objevila velká plocha posázená několika stovkami židlí. Malý prostor ke stání byl k dispozici až za touto plochou.

Krátce před půl devátou se na pódium vrhlo hned osm černošských hudebníků, kteří bez přítomnosti hlavní hvězdy večera zahájili koncert několikaminutovými skladbami. V nich předvedli, že nejsou v kapele B.B. Kinga nazdařbůh. Lehkost s jakou ovládali své nástroje jim záviděl snad každý hudebník v TESLA ARENĚ. Avšak ten nejhlavnější kytarista přišel se svou Lucille (B.B. King tak pojmenovává všechny své kytary) po dvou skladbách. Usedl doprostřed pódia a hned zpočátku se omluvil za svou angličtinu. Ovšem při jeho výslovnosti, s kterou pak uváděl své další písně, bylo zjevné, že i ve svém věku nepostrádá smysl pro humor.

Pravdou také ale zůstává, že ve svém věku potřebuje volnější styl, s nímž byl celý koncert spojen. Ve svých písních přenechával prostor ostatním členům kapely a sám hrál jen vybraná sóla. Ta ale na preciznosti a lehkosti neztrácela a bylo vidět, že se do nich dokáže stále naprosto empaticky vžívat. Možná kvůli odpočinku nebo možná potřebě sdělit pražskému publiku co nejvíce informací, doprovázel své vystoupení četnými proslovy. V nich vzpomínal na svá mladá léta nebo poučoval obecenstvo o ženách, kterým následně věnoval country song You Are My Sunshine. Vše se neslo ve velice galantní rovině a jeho vyprávění se poslouchalo s lehkostí.

Repertoár se skládal ze songů jako Key To The Highway, I Need You So nebo Rock Me Baby. Při poslední zmiňované, jak bývá jeho zvykem, zapojil i obecenstvo, které mohlo protáhnout své hlasivky. Publikum obecně na jeho skladby reagovalo nadmíru přívětivě. Nepočítaje mnohačetné aplaudování, diváci vykouzlili úsměv na mistrovo tváři tím, že sami začali tleskat do rytmu v jeho písních.

Malým nepřítelem v zádech tohoto koncertu bylo však ozvučení. Byť se zpočátku zdálo, že perfektní zvuk bude nedílnou součástí celého vystoupení, průběh večera naznačil bohužel něco jiného. V některých písních některé nástroje nebyly vůbec slyšet a uprostřed jedné skladby dokonce zvuk vyloudil dobře známý „kiks“. Avšak i přes tyto nepříjemnosti převážily ty lepší okamžiky z celého večera.

Závěr hodinu a půl dlouhého představení předznamenala asi jedna z nejzásadnějších písní B.B. Kinga, The Thrill Is Gone. Za zvuků této písně oznámil všem přítomným laskavé „We love you,“ a dokonce připustil možnost, že se na našem pódiu neobjevil naposledy. Kéž bychom mohli ještě jednou zhlédnout jeho poslední koncert.

Martin Černý