Petr a Lucie – Italská noc

Datum vydání: 14.12.2010 11:51

Představení, které spojuje operu s klasickým rockem. Tedy spíš – opera, která v sobě nechává zaznít něco těch kytarových „riffů“ a bicích. Vše se totiž neslo ve vážnějším duchu.

Což znamenalo, že pokud si vystoupení chtěl kdokoliv naplno užít a pochopit, musel s ním být seznámen předem.

To se dalo jednoduše učinit přečtením propagačních metariálů organizátorů. V nich se dozvídáme, že tato rocková opera byla zštítěna známými politickými osobnostmi. Konkrétně – slovenským prezidentem Ivanem Gašparovičem a (dnes už) bývalým primátorem hlavního města Prahy, panem Pavlem Bémem. Vedle nich se ale ještě objevuje jméno velvyslance Itálie v České republice – pan Fabio Pigliapoca.

Tyto jména jsou však směrem k opeře poměrně zbytečná, čili teď něco podstatnějšího (cituji, resp. kopíruji z oficiálních meteriálů ) :

„Pod taktovkou charismatického italského dirigenta Marcella Roty, který je dvorním dirigentem světoznámého tenoristy Andrea Bocelliho a patří mezi nejlepší dirigenty světa, se představí italské operní špičky Doriana Milazzo, Mario Malagnini, Tiziana Carraro, Aldo Caputo, Paolo Pecchioli, Gianfranco Montresor, sólisté Bolšovo těatra, sólisté Moskevského divadla klasického baletu, Taneční soubor moderního tance M-Teatro Russia, Český národní symfonický orchestr Praha, Český filharmonický sbor Brno či James Nisbet, Lars Lehmann, Ossy Pfeiffer a řada dalších anglických, německých a slovenských rockových instrumentálních umělců.“

Tento výčet působí vskutku bombastickým dojmem. Pro neznalého diváka „klasických hudebních vod“ mají tyto informace význam v tom smyslu, že si může být jist, že uslyší zvuk ze světových operních hrdel a nástrojů. A také, že uvidí choreografické pohyby světových tanečníků.

Podstatná věc co ještě musí návštěvník takového představení vědět, to je obsah příběhu samotného. Zjednodušeně – jedná se o příběh lásky muže a ženy, na pozadí probíhající války. (autorem původního textu novely Pietro e Lucia je Romain Rolland.) Podle propagačních materiálů má příběh upozorňovat na nesmyslné utrpení lidstva v posledním století druhého tisíciletí, které se přenáší do současnosti v podobě lokálních válek a terorismu. Ovšem také zobrazuje pocity smíření, víry a naděje na návrat vzájemné úcty, pochopení a k hledání dobra v člověku.

Epické, vskutku.

Bohužel – to celé nazpívané v italštině. A bez titulků, které se klidně mohly tetelit z obřích obrazovek, kterými disponovala scéna. Proč tento významný detail chyběl ? Těžko říct, protože titulky u opery jsou dnes již běžnou věcí.

Tedy nezbývalo, než si během představení vzpomínat na výše zmíněný popis předpokládaného příběhu.

Samozřejmě, že vodítkem k obsahu představení bylo dění na scéně. Ta byla ve středu haly a byla postavena do „kruhu“. Čili se na ní tanečníci a pěvci pohybovali dokola a diváci je tak mohli vidět z každého sedadla hlediště. Aby byla zajištěna taková viditelnost, tak na scéně nebyly žádné kulisy. Atmosféru dokreslovaly jen sloupcové reklamní poutače pod pódiem s několika venkovními židličkami s naaranžovanými umělými postavami.

Orchestr se sborem byl ve středu pódia, přičemž se nad nimi klenula funkční lávka, na které se také odehrával děj příběhu, a nad tím vším bylo, taktéž do kruhu, zvěšeno několik led-obrazovek.

Toť vše, co se dalo sledovat před zhasnutím hlavních světel Tesla Areny.

Ta byla vypnuta po mírném (a omluveném) zpoždění, zhruba v 19:32 .

Temný orchestrální začátek. Na obrazovkách se objevily záběry z druhé světové války. Letci, tanky, bitvy, rozbombardované ruiny domů … a pak několik záběrů ze současných (modreních) válečných konfliktů.

Filmové záběry po chvilce vystřídala počítačová animace. Ta byla kvalitativně na úrovni špičkové animace devadesátých let (zhruba). Jednoduchá a strohá. Zobrazovala město Paříž. A to nejen z výšky, ale i z „hloubky“ (metro).

Po tomto úvodu začal zpěv, operní, italský…

Diváci neznalí této řeči, kromě nějaké minimální slovní zásoby (např. cornuto, Ferrari …) jsou odkázáni na obdivování vysokých a hlubokých tónů hlasů (nutno podotknout, že profesionálně zvládnutých).

Okolo zpěvačky a zpěváka tančí zhruba desítka tanečníků, kteří využívají celých 360 stupňů jeviště a baletně po něm krouží.

Projekce (animace) : město, metro, gilotina, vojáci.

Po chvilce se na obrazovkách objevují tokající hrdličky. Jasná symbolika lásky, podpořená vystoupením smíšené baletní dvojice. Zde je jasné, že se jedná o začínající lásku dvou lidí …

Následuje pasáž s kejklíři, na kterou navazují opět hrdličky a pak nezbytní „vojáci v metru“ …

Inu – je to abstraktní směsice, kde se střídá láska s válkou.

Nic přímo „šokujícího“ se neodehrávalo. Ale velmi hezkým zpestřením byl tu a tam halou poletující rádiově řízený model vzducholodi . Což dodávalo scéně na velkoleposti.

Hudebně byl večer poplatný operním postupům, ale ty byly doplněné výbornou hrou na tahací harmoniku, která hudbu činila místy celkem výjimečnou.

Celkově se o představení dá řici, že bylo připravené pro příznivce tance a operního zpěvu. Ale chvályhodná myšlenka, která byla zmiňována propagátory, vidět nebyla. To, že je válka svinstvo, všichni vědí. Že láska je nádherná věc, to je také jasné. Ale zobrazení znepokojení nad šířícím se terorismem, nebo nad tím, že i dnes se lidé hromadně zbytečně zabíjejí i když mají poučení z minulosti, to se příliš nepovedlo.

Nebo možná ano, ale jak by to měl poznat člověk, který neovladá nesvětový jazyk v němž bylo toto dílo napsáno, to nevím. Vlastně vím – titulky, které by neměly být problém, vzhledem ke složení autorského týmu.