Pet shop boys – Pandemonium tour 2009

Datum vydání: 17.12.2009 10:00

Pop – z let osmdesátých, s přesahem do současnosti. Bylo by jistě více přízvisek, kterými by se dala tato britská hudební dvojice charakterizovat, ale ty už by se trochu odchylovali od toho, jak jejich hudba působí. Pohodovost a hitovost.

Právě s takovou show dorazili Pet Shop Boys do Prahy . Ta by se dala také, jako je jich hudba, celkem lehce popsat jedním ne-příliš vzdáleným označením, a totiž „pop-art“ .

Naznačoval tomu už první pohled na pódium, které vypadalo jednoduše a poněkud „sterilně“ . Dvě vysoké stěny sestavené z bílých krabic (+ jedna menší), klávesy a „pult“ , který poněkud připomínal hotelovou recepci. To vše decentně nasvícené modrými světly.

O kulisy předkapely se nejednalo, jelikož Pet Shop Boys sebevědomě vystupovaly bez jakéhokoliv předvoje. Když tedy nepočítám zhruba půl hodinky zpoždění o proti plánovanému začátku …

19:30 – potemnění, hudba, konečně začátek – píseň „Heart“ . Ze zákulisí přicházejí dvě postavy. Které mají místo hlavy kostky (v rámci kostýmu) . Směřují ke klávesám a hned potom se ze stěn krychlí za nimi vynořují dvě hlavní postavy a sice Niel Tennant (vokál) s Christopherem Lowem (hudba) . Taktéž s kostkami „místo“ hlav.

Takto „kostkově“ je pojaté celé představení – včetně projekce, kterou můžeme pozorovat na oněch dvou zmíněných velkých stěnách. Ta se nejprve zaměřuje na motivy srdcí, které jsou prostříhávány s „pixelovou“ grafikou. Tedy – kostičkovanou.

Druhá píseň – „Did you see me coming?“ – při které je Nielovi a Christopherovi už bez potíží vidět do obličeje. Projekce znázorňuje skotačení dívky a chlapce, kteří se později připojí k dění na pódiu jako tanečníci. Vokály znějí velmi podobně jako při poslechu z alba. Není se čemu divit, jelikož poslech studiových nahrávek totiž vyvolává pocit, jako by se hudba hrála právě nějaké podobně veliké hale.

Po několika dalších písních ( Pandemonium, Love etc. , Building the Wall ) krabicové zdi padají aby ukázaly cestu na „západ“ – „Go West“ .

Chaoticky rozmístěné krychle jsou přemísťovány na svá přesně vyměřená místa „kulisáky“, kteří svým zjevem připomínají doktory/chirurgy.

„Two dividend by zero“ – Christopherův hudební „pult“ také ukazuje, že je součástí světelné show, svítí a poblikává. Na scénu přichází b-boy (tanečník breakdance) předvede několik neurčitých triků a zase odejde – zvláštní vsuvka.

Ale koncert pokračuje a jako-by se posouvá stále dál a dál, co se týče představení spojeného s písněmi. „Why don’t we live together“ je doplněna o postavičky v kostýmech mrakodrapů. Zřejmě New-Yorkských , jelikož minimálně dva se dají rozpoznat a to konkrétně – Empire State Building a Chrislerův mrakodrap. No … upřímně, spíš působí tak trochu dětsky, možná i jako chodící reklamy . Možná že také takovou reklamou jsou, a to na další skladbu : „ New York city boy“ . Kterou diváci vítají potleskem . Ten však v zápětí utichá. Jako u většiny písní. Zatím se nezdá, že by někdo vyloženě „pařil“ . Spíše všichni tak nějak spokojeně sedí/stojí a nerušeně si vychutnávají všechny zvukové a světelné vjemy.

Ani Niel je neroztleská příliš na dlouho. Je to tím, že je v Tesle trochu chladno ? Kdo ví, možná.

Po dalších známějších i méně známých hitech se rozeznívá „Suburbia“ a to vskutku bombasticky – nejen hudebně, ale i zdvojený zpěv zní o něco mohutněji. Tanečnice odhazují něco ze svých šatů a kroutí se do rytmů hudby.

Tuto část koncertu bych označil za jeho vrchol.

Fanoušci se však nechávají strhnout atmosférou až o pár minut později u „Se a vida é“ (That’s the way life is ) a jemně se pohupují.

Ještě „It’s a sin“ – výbuch třpitek a je jasné, že hlavní část koncertu končí.

Nevím, zda se dá označit „vymáhání“ přídavku za bouřlivé, ale ještě zazní písně „Being Boring“ a „West End Girls“ .

21:10 – Konec. … Konec ?

Ne, není to konec. Ale to z toho prostého důvodu, že máme advent a Vánoce se neúprosně blíží. Čili Pet Shop Boys nás ještě obdařili jednou – Vánoční písní. Ta je stejně pohodová a nekonfliktní, jako předchozí produkce. Do toho ještě sněží a tančí a skotačí čtyři vánoční stromečky, jako by se už nemohly dočkat až budou pod svými větvemi na chvíli střežit překvapení, poklady a dárky, kterými se všichni tak rádi obohacujeme …

Inu – to co tento večer zažila Tesla Arena byl koncert a vizuální představení dohromady. Tedy od každého trochu, ale nic ve své ryzí podobě. Kompromis, který byl sestaven s citem a funkčností – jak ze strany hudby, tak tím, co se dělo na pódiu. Niel Tennant svým hlasem nezklamal. Nebyli to žádné vokální orgie (což by čekal málo kdo), ale zapadal do zvukových „podkladů“ svého společníka. Ten spouštěl celou hudební produkci ze svého krytého místa. Těžko říci, jak moc zasahoval do předpřipravených studiových aranží, jenže v tomto případě je to asi opravdu jedno, jelikož stejně zraky všech přítomných ulpívali po většinu času několik metrů od něj. Na tanečníky, projekci, měnící se kulisy … bylo se opravdu na co dívat.

Nevypadá to, že by Pet Shop Boys chtěli své působení úplně ukončit. Můžeme tedy spekulovat o tom, s čím příjdou příště.