Krize, chřipka, vyprodáno? The Prodigy!

Datum vydání: 03.12.2009 10:00

Sobota 27.11. 2009 - tisíce lidí začíná od devatenácté hodiny plnit pražskou Tesla Arenu. Hraje jim do toho poměrně hlasitá „podkresová“ hudba. Čili do atmosféry jsou všichni vtahováni již před nastoupením předkapely.

To je sice na jednu stranu hezké, ale poměrně to znesnadňuje mezilidskou komunikaci, která se z mluveného slova musí měnit na mírný křik. Vzhledem k tomu, že před koncertní halou je cítit „nazelenalý kouř“ a je vidět spousta lahví od vína a jiných pochutin, je celkem dobře možné, že právě takováto reprodukovaná hudba nakonec i na dost lidí působí positivně. Zkrátka pro i proti. Je to však spíše okrajová věc. To důležitější jsou předskokani hlavního koncertu – Enter Shikari .

Energická formace kombinující styly rave, post-hardcore, screamo, atd. Nelze je přímo jednoznačně charakterizovat. Začátek svého vystoupení pojímají hodně „sportovně“  – tím myslím zejména skoky, úskoky, výskoky a pobíhávání zpěváka Roughton „Rou“ Reynoldse .

Snaha o rozpohybování a zaujetí publika je více než zřejmá. Výsledek ovšem není takový, jako by si tato čtyřčlenná formace asi představovala. Diváci tleskají mezi písněmi ale mimo to příliš nereagují. Produkce však pokračuje dál – řev, zpěv, HC postupy , elektronika s častými samply, které jsou vkusně zasazené do celkového pojetí hudby. Sem tam se objevují až noisové plochy. Zběsilost.

Promluvy k publiku probíhají (nejen) skrz několik naučených českých frází, ty potěšily. A nejen to – drobný detail v podobě vyobrazení dvou jednoocasých lvů stojících na zadních, na aparatuře kapely. Co asi připomínají …

I když byla tato kapela zvolena vhodně (v rámci stylu a působení) , nedokázala se strefit do noty většímu počtu návštěvníků. Není se ani tak čemu divit, vždyť pro mnohé jsou The Prodigy legendou … no a co pak s tím, že ? Kdo by asi byl vhodným předskokanem, aniž by se z akce nestal dvojkoncert ? Takový malý námět na úvahu … bezesporu ale bylo zajímavé vidět něco takového na živo, bylo to jako by ztělesněním toho, kam až se dnes dostávají směsice různých extrémních hudebních stylů se silnou elektronickou složkou.

20:42 – Enter Shikari skončili a rozezněla se opět hudba, která čeřila klid před bouří.

Po asi půl hodině přichází to, na co všichni čekají – The Prodigy . Na pódiu se objevují Maxim Reality, Keith Flint a Liam Hewlett, za doprovodu živých bicích a basové kytary. První píseň „World’s on Fire“ – z posledního studiového alba Invaders Must Die.

Davy šílí. Maxim „diktuje“ . Ten kdo není seznámen s nejnovějším albem skáče a poznává. Nevím jak v nejvyšších „vrstvách“ V.I.P. diváků, ale nevidím nikoho, kdo by seděl. A přichází „Breathe“ , nadšení se rozlévá po zaplněné hale. Klasiku střídá novinka „Omen“ . Trochu méně „špinavá“ jako starší skladby od Prodigy, ale funguje skvěle. Také díky neustálému povzbuzování Maxima, který je velmi dominantním prvkem show. Keith pobíhá a přitakává.

Zklidnění – „Poison“ – stále povzbuzující Maxim si lehce „vynucuje“ spolupráci publika, které to viditelně baví. Čili ono „zklidnění“ je pouze v podobě pomalejšího rytmu, nikoliv ve stagnaci atmosféry. Nejnovější skladby střídají zažité a osvědčené . Keith Flint dostává svůj „sólový“ prostor  – „Firestater“ . Že jednotlivé skladby doprovází mohutné ovace asi už zmiňovat nemusím.

Světelná show je udělána tak, aby evokovala prostředí klubu, místo toho, aby se snažila být mohutně bombastickou. Což ještě více přibližuje fanoušky k dění na pódiu. Výborný nápad.

Následuje „Run With the Wolves“ ; „Voodo People“ ; „Invaders Must Die“ ; „Diesel Power“ a při písni „Smack My Bitch Up“ si Maxim podřídí publikum výzvou k zakleknutí, aby pak došlo k mocnému uvolnění energie při výskoku na vrcholu gradace skladby. Ne všichni přítomní tomu tak učinili, ale na druhou stranu, nikdo nestál jen tak v pozoru po celou dobu koncertu.

Byla to poslední píseň před přídavkem. V něm samotném zazněly ještě „tracky“ nejnovější, ale i starší. Vypíchnout jednoznačně musím „Out Of Space“ – při níž každý kdo měl ruce, je měl nahoře a spokojeně mával a zpíval si do reggae pasáží, aby se pak mohl opět rozskákat.

Euforie.

The Prodigy předvedli, že dokáží vytvořit vynikající prostředí jak na pódiu, tak i kdekoliv, naproti němu. Maxim Reality kontroloval „mic“ (mikrofon) s jistotou a dělal si s davem co chtěl. Oproti tomu Keith Flint byl, až na pár skladeb, více v pozadí. Působil na mne více jako další součást vystoupení, než-li přímo výrazná osobnost. Ovšem ano, „Firestater“ by bez něj zněl poněkud podivně … Osvětlení skvělé, jak jsem již zmiňoval. Chvilek na vydechnutí bylo po málu. A i ty nakonec v podstatě vyznívaly jako malá „intra“ k dalšímu „peklu“. Obří obrazovky ukazovaly konkrétněji podrobnosti dění na pódiu i těm, kteří neměli to štěstí být přímo pod ním. Možná i proto bylo vidět, že se i lidé, kteří byly až v zadních řadách, dostávali do varu.

No … když se tak dívám na popis celého koncertu, říkám si, že zní možná až moc bombasticky. Chybky představení by se jistě daly hledat skrz jiný úhel pohledu. To se mi ale však moc nechce, protože tento večer byl jedním z nejlepších, jaký tento rok TESLA ARENA nabídla.

A na závěr mne napadá jeden dotaz : kdy že tu budou znovu ?

jan //, www.tesla-arena.cz