Jerry Lee Lewis

Datum vydání: 20.11.2009 12:38

Představovat historii tohoto umělce je zbytečné. Jednak proto, že je v hudebním průmyslu již přes 50 let, ale také proto, že obsáhlý úvod je již uveden zde čili přistoupím hned k samotnému koncertu.

Vyplatilo se dorazit chvíli před avizovaným začátkem. Tesla arena se totiž tento večer stylizovala celá do „sedava“ – tedy bez oficiálních míst ke stání . To bylo nejen po vzoru hlavního hudebního hrdiny, ale také z praktických důvodů předpokládaného věku dorazivších posluchačů. Což dávalo tušit tomu, že k odvazu v podobě akrobatických kousků dnešní podoby rock ‘n‘ rollového tance, nedojde. To se vlastně i potvrdilo … Ale už nebudu předbíhat.

Osmá hodina udeřila, pak ještě malá chvilka a na pódium se rozezněla sestra „zabijáka“ Lee Lewise a sice Linda Gali Lewisová, která hrála také na piáno. Nechyběla jí energie a usměvavost. S doprovodem v podobě bicích, kytary, kontrabasu a druhé zpěvačky se rozezněly první tóny klasického rock’n’rollu , který místy zabředal i do country.

Diváci nijak víc nereagovali, avšak potlesk mezi písněmi byl víc než patrný. Z toho se dalo vytušit, že se vlastně bavili. S postupujícím časem se atmosféra začala trošku hýbat a s ní i pár sedících příchozích. Skladby tomu odpovídaly, z méně známých zněly i známé věci jako „Blue Suede Shoes“.

Hudebníci si svou náladu drželi po celou dobu vystoupení, které trvalo zhruba hodinu. Vytknout by se mu asi dalo jen výrazné nazvučení hlavního vokálu, který místy až „řezal“ do uší. No, nebylo to nic hrozného a možná že pro mnohé by to byla jen otázka vkusu …

Čili v jedné větě – sympatický začátek.

Čtvrthodinová pauza a na jeviště začali přicházet další hudebníci. Ti se představili nejen hrou na své nástroje (kytara, basa bicí, sólová kytara) , ale také si každý z nich zazpíval jednu píseň. Po tomto úvodu se k nim připojil sám Jerry Lee Lewis . Potlesk, jásavý pískot. Hudba o něco víc „zhutněla“ . Zpěv jako takový převzal svým hrdlem Lewis. A byl to zpěv doprovodný. Chci tím říci, že nebyl nijak výrazný či snad oslňující, ale bylo slyšet, že je notně „vyzpívaný“ desítkami let koncertování. Čímž ani nijak nezklamal. Piáno znělo, typické vyhrávky, klasický „rokec“ a bouřlivé potlesky mezi písněmi. Ty zněly velice podobně – samozřejmě, v rámci stylu rozličně, ale nesly si svůj neměnný náboj. Střídaly se mezi sebou, rychlá, pomalá, jako nohy při chůzi, levá, pravá.

Kolem židliček, které byly rozestavěny před pódiem tak, aby bylo pohodlně vidět se nakonec začali objevovat i další lidé, kteří si hudbu vychutnávali ve stoje. Pro většinu z nich to nebyla žádná velká změna od sezení, avšak musím vyzdvihnout jednoho fanouška, který svým hopsáním a prožíváním hudby připomínal historickou atmosféru z dob vzniku linoucí se hudby. Škoda že jich nebylo víc.

Ze střídání rychlých a pomalých skladeb se po čase vytratily pomalejší hity, což dalo tušit, že se blíží konec celé produkce. Ta vyvrcholila skladbou „Great balls of fire“, která prostě nemohla chybět. Řev, potlesk, ovace ve stoje.

Místo dřívějšího skopávání stoličky se Jerry Lee Lewis postavil, zamával a pomalu se odšoural do zákulisí. Přídavek po asi tři-čtvrtě hodiny hraní nakonec nebyl.

Tedy, jak hodnotit celé vystoupení ? No, není to jednoduché. Legenda je legenda, ale dnes má i své „jenže“ – to spočívá v provedení koncertu a otázce, zda je vůbec účelné v hraní dále pokračovat. Pokud jde o hudbu samotnou, nemyslím, že je to důležité. Z dobré atmosféry „předkapely“ jsem měl dojem, že se lidé dokáží bavit písničkami jako takovými, jelikož tyto písně samotné svou historií a atmosféru dokáží bavit i bez hlavních osobností, které je zpopularizovali.

Dívat se pak na interpreta, který takovým skladbám dal život, už bylo jako koukat na kus historie, kterému mám možnost vyjádřit osobně potleskem jistou úctu. Ale nic moc víc jsem v tom neviděl.

Každopádně by se k jednoduché charakteristice koncertu dalo použít slůvko „zajímavé“ . A to už bych nechal na každém, co si pod ním představí. Zda to víc positivní, nebo ještě něco úplně jiného, co ale má nějakou cenu …