Faith No More - králové večera

Datum vydání: 24.08.2009 17:00

Je nutné je představovat? Jedenáctiletá koncertní přestávka říká ano, vyprodaná TESLA ARENA říká ne.

Tedy jen v rychlosti, aby byla naplněna idea kompromisu: Faith No More je americká kapela, která vznikla v roce 1982 a vydala šest studiových alb. Hudebně by se dala charakterizovat tím, že směle kombinuje všemožné hudební styly. Od jazzu, funku, až po hip-hop či soul, a to vše na poctivém rockovém základě, který se sám o sobě místy rozrůstá až do hard rocku a metalu.

I přes takto širokou škálu hudebních žánrů se nedá říci, že by hudba působila jako dort od pejska a kočičky. Písně někdy vyznívají více popově, jindy zase okrajově. Tento koncept tvorby má veliký potenciál zaujmout a nenudit. A právě „zaujmout a nenudit“ se Faith No More daří. Zda jim to šlo i na živo jsme se měli příležitost dozvědět v pondělní, horkem zalité TESLA ARENĚ .

Nejdříve však přišla na scénu předkapela – Firewater. Již jméno, v překladu „ohnivá voda“, jemně napovídá, že by se mohlo jednat o „indie rock“. Z prvního poslechu tomu tak i je, dále však se ještě vynořují přídomky jako ska, kabaret a prvky romské hudby.

Celkové vyznění jejich představení nebylo nijak úchvatné, ale že by se jednalo o nějaké vyložené fiasko, to se také říct nedá. Mě osobně jejich produkce nezaujala, ale souhlasný potlesk se mezi písněmi ozýval. Ke konci se k němu připojil i pískot, u kterého jsem nejprve nemohl rozlišit, zda je positivní, či negativní … byl obojí. Frontman se sice snažil rozpohybovat publikum, melancholicko-veselé písně mu k tomu pomáhaly a i přítomný pozounista se svým nástrojem nezůstával jen v pozadí, ale i tak to bylo takové „kostrbaté“.

Někoho pobavili a někoho zase ještě více natěšili na hlavní hvězdy večera. Volba právě této formace jako předkapely nebyla vyloženě lichá, ale šlo by to i lépe.

Po konci jejich vystoupení začalo poslední čekání na Faith No More. Několik drobných úprav pódia, jakési „dozvučení“ několika nástrojů, zamést, umýt okna, setřít prach, ať už zdržuje co je to, tak ať je to pryč …

A konečně, kolem deváté hodiny večerní se začala TESLA ARENA spolu s více než dvanácti tisíci diváky nořit do tmy. Pozvolna. Světla pohasínala a zase se rozsvěcela, jako by si malé dítě začínalo uvědomovat funkci vypínače. Toto laškování trvalo asi pět minut, až nakonec ustalo v poloze „vypnuto“ a do tmy haly se začínaly rozléhat první jemné tóny hudby. Píseň, která se rozezněla jako první (a to nejen na letošním pražském koncertě) byla „Reunited“ od kapely Peaches and Herb . Je možné, že to mělo být sebeironické dloubnutí do řečí ohledně toho, že Faith No More se už pravděpodobně nikdy nedají dohromady. Tedy, alespoň tak jsem to vnímal.

Ač sice byla píseň pomalá a jemná, tak nikoho neuspala, pokud ano, tak byl posléze odnikud probuzen sirénou a skladbou „Out of nowhere“. Kotel se rozskákal a definitivně zalil potem. Další skladbou – Land of Sunshine – hudebně sice mírně zpomalily, ale Pattnovy vokály začaly ukazovat své extrémní podoby frenetickým smíchem/řevem mikrofonem v ústech. To již se sundaným červeným sakem, s kterým přišel na pódium. I tak doplňovalo jeho oblečení scénu vyzdobenou několika rovněž červenými závěsy a zbytek kapely, který byl také oděn spíše konzervativně. Co se týče hudby samotné, nedá se říci, že by kapela byla jen Pattnovým doprovodem. Na druhou stranu bylo jednoznačně poznat, kdo je jejím nejdůležitějším členem. A nejenergičtějším. Časté podřepy, pochodování a přenášení hůlky, s níž jako starý kmet Patton přišel, jakoby říkaly, že i jeho velmi odolný hlas nedokáže sám o sobě vyventilovat všechny nahromaděné pocity. To i v písni Surprise You´re Dead. Nutno říci, že z různých typů řevů chyběl snad už jen black metalový havraní skřek. Následující skladba Last Cup Of Sorrow pak ukázala, že je hlas i při čistém zpěvu v pořádku. Výborná ukázka toho, že i tyto dvě zdánlivě protichůdné vokální techniky (zpěv/křik) lze propojit.

Během večera ještě zazněly hity jako Epic, Ashes to Ashes či Be Agressive. A samozřejmě Midlife Crisis, která byla poctěna skákáním i úplně zadních řad hlediště a největším potleskem návštěvníků.

Komunikace s fanoušky byla rozporuplná. Nejdříve Patton kritizoval výraz diváka v prvních řadách, pak nás všechny ujistil, že co do počtu varlat se dá považovat za zdravého jedince, aby pak v průběhu večera ještě sestoupil blíž k lidem u hrazení a nechal je zpívat do mikrofonu.

I tak vlastně bylo celkem jedno co se dělo mezi písněmi, protože to hlavní, kvůli čemu všichni přišli, byly písně samotné. A samozřejmě i okolní atmosféra. Nadšení všech návštěvníků by se dalo krájet. Mnohaletá hudební pauza a perfektně zvládnutý koncert (mírné problémy s mikrofonem opomíjím) udělali své.

Smutek při prvním odchodu do šatny nebyl ještě nějak silný, jelikož všichni tušili, že ještě prostě musí přijít přídavek. Ten přišel a ještě jednou se všichni mohli příjemně zasnít, to konkrétně u skladby Stripsearch a ještě jednou se rozhopsat u Digging The Grave.

Definitivní tečku za večerem udělal druhý přídavek s písní Pristina.

Inu, stručně bych tento zážitek shrnul asi takto – rozporuplný začátek byl nakonec předzvěstí našlápnuté produkce legendárních Faith No More. Kapela šlapala, jak měla, Mike Patton dokázal, že je výborným zpěvákem a (minimálně) zvláštní osobností. Z reakcí odcházejícího publika jsem necítil žádná vážná negativa. Možná pár poznámek typu „škoda že nezahráli MOU oblíbenou píseň“. Pak byly už vidět jen úsměvy na tvářích, které s odstupem času bojovaly s mírnou zoufalostí jak-že se dostat v takovém počtu lidí domů.

Řečeno ještě stručněji – šel bych znovu.

jan //, www.tesla-arena.cz