Dream Theater – Potrava pro napjaté uši

Datum vydání: 07.07.2009 10:00

Formule 1 současného progresivního metalu, jejichž vystoupení naštěstí nemohlo být zrušeno kvůli intenzivnímu dešti, který se 30. června 2009 rozpoutal nad Prahou.

Díky tomu ani nebyla nálada na postávání venku a pozorování frmolu, čímž se i koncertní prostory plnily svižněji.

Letmý první pohled na jeviště ukázal skromně zařízenou scénu o dvou „Cynických“ vlajkách a jedné slušně pestré bicí soustavě. A právě ta patřila Seanu Renertovi, bubeníkovi první kapely toho dne – Cynic . Na tu jsem se opravdu těšil, jelikož jejich poslední album dávalo tušit, že koncertní vystoupení by mohlo stát za to.

A to se za zvuků úvodu z alba „Traced in Air“ rozjelo vcelku na čas. První písní pak byla „The Space For This“ ze stejné nahrávky, díky které mohli návštěvníci neznalí této kapely pochopit, proč právě ona hraje před Dream Theater. Spadá totiž pod stejné hudební zařazení progresivního metalu. V podání Cynic je navíc patrnější inklinace k tvrdší „metalové“ složce. A to nejen kvůli chraplavému vokálu Tymona Kruideniera, který hrál zároveň na kytaru, ale právě také díky samotné drsnější kytarové hře. Onen „chraplák/chropot “ hezky rozčesával preciznost bicích a jemnost čistých vokálů Paula Masvidala. Ten také zároveň v rukou třímal kytaru. Basová linka byla pro mne však dost nečitelná, což bylo zejména díky místu, ze kterého jsem koncert pozoroval. Totiž – sedět na straně, navíc ve výšce nad úrovní pódia není příliš dobrý nápad. Tento kámen úrazu mi už „v botě“ zůstal po celou noc …

Ale zpět ke koncertu. Celková produkce americké čtveřice vyznívala jednoznačně positivně, i když co do vizuální stránky byla ochuzena o výraznější spolupráci se světly, což byla celkem škoda. Jako by tato kapela byla nesmyslně vměstnávána do pojmu „předkapela“, kterýžto název jí, díky jejím hudebním schopnostem, prostě nenáleží.

Zhruba po čtyřiceti minutách svého hravého hraní, které kombinovalo atmosféričnost s úderností, jenž se místy dotýkala až death metalových postupů, však museli svou produkci zakončit. Nechybělo málo a diváci by si vytleskali i přídavek. Důvod, proč se tak nestalo, byl jednoznačný – Dream Theater.

Nevyprodaná, ale i tak slušně zaplněná Tesla Arena začala nejdříve vibrovat pod původně smyčcovým úvodem, které záhy skončilo, aby mohla začít první píseň. A to konkrétně „In The Presence Of Enemies“. Světla se rozblikala a rozpohybovala naplno. Stejně tak zakládající člen kapely a bubeník v jedné osobě Mike Portnoy, který hned od začátku energicky vstával ze židličky a protáčel paličky, jako by snad chtěl vizuálně naznačit, že má instrumentálně ještě na víc.

Diváci neskrývali své nadšení a lehce se již v úvodu koncertu rytmicky roztleskali.

Následuje druhá píseň s výborným svižným nábojem – „Beyond This Life“. Pokud snad někdo dosud nezaznamenal precizní kytarovou hru Johna Petrucciho, zde jí opravdu nemohl přeslechnout. Ta se vynořovala v podobě sól a zase zanořovala zpět, do vyrovnané hry všech nástrojů, také za zvuků baskytarové linky, kterou měl na starost John Myung. A samozřejmě také kláves v podání Jordana Rudesse.

Hudba, kterou takto všichni pánové dávali dohromady, byla jednoznačně instrumentálně na výši. Co se pak týče nápadů a kompozic, tak dokazovali, že jim nejsou cizí jak klasické rockové (hard-rockové) postupy, tak i lyričnost (náladovost) a jemnost. Dokonce se v určitých pasážích dotkli takových hudebních postupů, které jsou typické pro black metal.

Tím myslím píseň „A Nightmare To Remember“, ve které si dokonce zazpíval i bubeník Portnoy, obklopen svým velmi rozlehlým „svatostánkem“. Totiž – součet ploch všech bubnů a činelů by odpovídal rozloze fotbalového hřiště, a délka součtu obvodů všech částí zmiňované bicí soupravy by obepnula zeměkouli … Nadsázka, ale opravdu nevím k čemu to přirovnat, ale byla to jedna z největších bicích souprav, jaké jsem kdy viděl.

Ovšem – zpět ke zpěvu. Ten měl na starosti od začátku až do konce koncertu James LaBrie . Musím přiznat, že jsem mu nikdy nepřišel na chuť. Vidím to však spíše jako osobní problém, jelikož bylo slyšet, že po technické stránce byl zpěv zvládnut výborně. A asi nejlépe mi zněl v klidné písni „Hollow Years“, kde se poněkud z hlasu vytratila heavy-progresivita a byla více slyšet osobitost.

Pomalých písní a vyslovených jinak bylo pomálu. Ve skladbách se přelévaly klidné pasáže s ostřejšími a LaBrie co chvíli zmizel v útrobách pódia i se svým stojanem na mikrofon, který si sám vlastně ani moc nepostál, jelikož byl použit spíše jako rekvizita, která v jistých chvílích působila až nebezpečně.

Fanoušci potleskem a souhlasným pískotem intenzivně dokazovali své nadšení. Ale i tak se nikde nevytvořil skákající „kotel“, ačkoliv k tomu hudba místy vybízela. Ale co, zase si nikdo nemohl stěžovat, že ho při poslechu někdo ruší.

A tento poslech trval něco kolem dvou hodin, které rychle utekly. Vskutku bylo na co se dívat a co poslouchat. Ke koukání snad chyběla jen obrazovka s přenosem detailů rukou všech hudebníků, aby si i diváci v zadních řadách mohli vychutnat pohled na hbité prsty a ruce, které ovládaly své nástroje.

Poslechu repertoáru sestaveného převážně z novější tvorby nechybělo nic zásadního, vše bylo výtečně zahráno. Možná ale, že až moc „sterilně“. To není žádné mínus, jen spíše takový pocit, který se snaží najít důvod, proč mi „něco“ trochu chybělo… Bylo to snad tolik diskutovanou otázkou, zda se v hráčské preciznosti trochu nevytrácí hudební nápady jako takové? Možná. A možná to bylo něčím jiným. Každopádně to byl rozhodně výborně odehraný koncert a to i s kapelou, která hrála před zde popisovanými Dream Theater.

jan //, www.tesla-arena.cz