Billy Talent v TESLA ARENĚ!

Datum vydání: 02.12.2009 18:00

22.11.2009 hostila Tesla Arena Kanadský trojkoncert. A to konkrétně kapely Cancer Bat , Silverstein a „headlinery“ Billy Talent.

První dostali prostor Cancer Bats . Formálně „nejtvrdší“ kapela ze tří zmíněných. Bez čistého zpěvu, jen s vykřičenými vokály. Hudebně v „hardcorovém“ šuplíku. Z celkového vyznění je cítit jistá „dřeváckost“ ale ne ve špatném slova smyslu. Spíš je to dotek jejich rodného severského státu, který má za následek ozvláštnění původního hudebního stylu z nějž vycházejí. Bohužel, publikum to nechává poměrně chladné. Liam Cormier (zpěv) se může uřvat a uskákat. Pokud mne sluch nešálil, řekl si i o „circle pit“ (specifický způsob „křepčení“ fanoušků v kotli) – což vyznělo poněkud naivně. Nevadí, kapela hraje dál a vypadá to, že jí koncert baví, snad je tomu tak i doopravdy.

Mike Peters (bicí) zastává funkci obhájce rytmu s podporou basové linky od Jaye R. Schwarzera a do toho jim až místy metalově na kytaru vyhrává Scott Middleton.

Znějí dobře, ale mám pocit, že by zněli ještě lépe v útulnější atmosféře nějakého klubu. No, nevadí, kolem osmé hodiny jejich vystoupení končí a je čas se jít občerstvit.

Silverstein – přicházejí na pódium chvilku před čtvrt na devět, což je po předchozí kapele poměrně brzo. Ze začátku se potýkají s mírnými problémy dozvučení vokálů, ale po chvilce je vše v pořádku. Zpěvák Shane Told pak už slyšitelně předvádí jak řev, tak i čistý zpěv. Což je přesně okamžik, kdy se k označení hudby hardcore přidává přípona „post“ a tím je lépe charakterizuje, oddaluje od první kapely a přibližuje ke kapele druhé. Inu, prostě jsou druzí ze tří – tak to sedí. „post-hardcore“ .

Na převážně mladých divácích je však stále vidět, že to ještě není úplně to, co by je strhlo a začalo víc bavit. Vyburcovat je k reakci je však poměrně jednoduché, stačí heslo „Billy Talent“ , to když zpěvák zmíní v klidu mezi písničkami, hned je slyšet řev a natěšený pískot.

Ten se později objevuje i v písni „My heroine“ – která je asi nejznámější z produkce Silverstein. Atmosféra se viditelně zlepšila. Škoda že ne na dlouho. Zdá se, že lidé reagují jen „pokud jsou tázáni“ – spontánnost se zatím moc neobjevuje. To ani u písně „My disaster“ … Na hudbě jako takové se to ale neodráží. Z písní je slyšet nejen výše popsaný styl, ale jsou patrné i přesahy do klasického HC a dokonce jsou slyšet místy i death metalové postupy.

Skladeb zahráli Silverstein deset. Sklidili za to vlažný potlesk. Podivné, určitě si jejich vystoupení zasloužilo větší uznání …

Chvilka čekání, chvíle, skoro půl hodina, ale – nakonec, konečně – začátek, Billy Talent . Křik většiny přítomných nejen pod pódiem. Nálada se rázem změnila v daleko pozitivnější. Možná unešen právě jí, ale i hudba mi přijde více zábavnější a chytlavá.

Jejich styl takový ale je (post-HC ; „screamo“) . Při poslechu alb jednotlivé písně působí až snad jako by „hymny“ – vygradované, vypjaté, jásavé . Což zní dobře, za předpokladu, že se podobné pojetí stále neopakuje, v takovém případě začíná takováto podobnost nudit. Navíc efekt, který je použit na vokálech má svá pozitiva i negativa. To lepší je, že znějí originálněji a hezky podporují jejich pojetí hudby, navíc se ztrácejí pěvecké nepřesonosti. To horší spočívá v tom, že se zpěvák ( Benjamin Kowalewitcz ) nemůže projevit svou vlastní osobitou barvou hlasu.

Dost ale o studiové tvorbě. Na živo jim to totiž vychází. Světla zběsile blikají do rytmů i melodií. Navíc jsou vidět na dvou obřích obrazovkách detaily jednotlivých hudebníků. Díky kameramanům, kteří se pohybují těsně vedle pódia.

Vypjatost projevu hlavního zpěváka Benjamina doprovází Ian D’Sa nejen na sólovou kytaru, ale také vokály. Zpěvy se střídají s řevy. Energie s poetičností a melancholií . Někde formální agresivita mizí úplně, jako třeba v písni „Rusted from the rain“ – na kterou čekal asi každý fanoušek. Následuje další známá skladba „Saint Veronica“ .

Po ní se děje ne tak obvyklá koncertní situace – totiž, bubeník Araon Solowoniuk měl tento den narozeniny. Tím pádem se halou Tesla Areny ozývala známá melodie „happy birthday“ . Na českou „Araon má narozeniny, my máme přání jediný …“ nedošlo.

Produkce pokračuje.

Všudypřítomné namodralé světlušky v podobě displejů mobilů a fotoaparátů dávají sem-tam dohromady nějaké to souhvězdí, ale také dávají tušit tomu, že lidé více tleskají a souhlasně křičí, než že by skákali a jinak vybíjeli své emoce. A to i diváci na nejlepších předních místech. Ale přesto to vypadá, že se baví.

Předpokládaný konec se ale blíží a s odchodem hudebníků do zákulisí se stává více konkrétním. Přichází však ještě několik písní v přídavku. Včetně „Red flag“ , při které se nad hlavami posluchačů skutečně objeví červené vlajky. A to už je úplný konec.

Ten kdo přišel se bavil. Jak moc u prvních dvou kapel, těžko říct. Ony opravdu působily rozporuplně, ač žánrově nebyly vzdáleny hlavním hvězdám a jejich projevu se nedalo vytknout nic zásadního. Jednoznačně však bylo vystoupení Billy Talent tím nejlepším. Satisfakce z nejistého začátku se tedy nakonec dostavila.

jan //, www.tesla-arena.cz